DOPISY
Převzato z http://www.feminismus.cz

27.3. (čtvrtý den války)

Milá Pavlo,
Slunečné odpoledne. V Bělehradu je krásný den. Stala se ze mě žena v domácnosti. Vařím, všechny děti jsou u mě. Iza a její Mišo, Dane a jeho nová dívka Saša, i její bratr. Přicházejí i všichni mladí, kteří se v době mobilizace schovávali. Prožili jsme strašnou noc. Všude kolem nás jsme slyšeli detonace a výbuchy. Hodně už bylo zničeno. Informace o obětích nemáme, kromě těch, které dostáváme přes internet. Naše TV má dva programy, hlavní a studio B, ale politiku mají oba kanály stejnou. Jenom Studio B velebí Vuka Draškoviće.
Zůstali jsme doma. Nikdo z nás nechce jít do krytu. Ještě že jsme tak nedisciplinovaní, protože v Bělehradě stejně není dost krytů. Moje pocity oscilují mezi absolutní bezmocí, lhostejností a přáním něco udělat. Uprostřed detonací jsem dokázala usnout a nějakou dobu spát. Podobně reagují i ostatní. Někdo v bytě pořád spí. Danův pes Oliver před útokem zneklidní. Podle něj poznáme, co bude následovat. Rakety přelétávají nad naším domem. Projektily můžeš vidět jako na divadle. Všichni říkají, že se cítí jako v nějakém filmu, jako by se to všechno dělo někomu jinému. Telefonovala jsem s ženami z Prištiny. Tam je to ještě horší. Viosina rodina je v pořádku. Ona ale není doma, protože se bojí, že by ji chytili, je někde v místnostech ženské organizace. Nerozumím, komu tohle pomůže. Asi mi k tomu chybí inteligence.
Když dojde k takovéhle situaci, jsi na úrovni toho nejzákladnějšího. Nejdůležitější se mi zdá role »matky živitelky«, což je u mě, která jsem se přestala věnovat domácnosti už před deseti lety, neuvěřitelné. Ženy z našeho útulku (dům pro znásilněné a zmlácené ženy ve vesnici nedaleko Bělehradu) všechno dobře snášejí, protože tímhle vším už jednou prošly. Ale od Sorose jsme už nedostaly prostředky na nájem, takže od 1. dubna budou v těch prostorách bezprávně. Snad se majitel domu smiluje a nevyhodí je na ulici.
Bojuji s myšlenkou, že by se nám tohle všechno stalo i kdybychom měli v zemi jinou politiku. Co si myslím o téhle současné, to ti nemusím vykládat, jenomže ti, co nás bombardují, jsou horší než náš režim. Je to stejný příběh, jenom nesrovnatelně větší síla.
Byla bych ráda, kdybych ti mohla napsat něco lepšího. Pokouším se trochu psát a hodně přemýšlet. Jde to dost těžko.
Pozdravují tě všichni přítomní, dokonce i Oliver mává ocasem.
Líbá tě N.
 

Bělehrad, 27. března 1999, 16 hodin, 45 minut

Během leteckých útoků na Bělehrad
RADĚJI PAKT NEŽ VÁLKU *
Zcela osobní politický dopis ženám, s nimiž jsem sdílela iluze a aktivity.
Často myslím na Melitu z Vukovaru (Chorvatsko). V únoru 92 v Benátkách mluvila o smršti tornáda, které bude kulminovat v Bělehradu. Tehdy bylo těžké si představit, do jakých rozměrů ta smršť naroste dodnes. Amerika a NATO? To je směšné. Tehdy jsem cítila vinu, že nejsem na jejím místě. V ženské sekci konference jsem vyprávěla svůj životní příběh. Narodila jsem se v Záhřebu. Rané dětství jsem prožila ve Slovinsku (Škofja Loka, Kranj, Črnomelj). První dvě třídy základní školy jsem ukončila v srbské vesnici Mataruga. Následující čtyři třídy ve dvou mostarských školách, další tři v Djakovu v Chorvatsku. Všechna ta města jsou i dnes mou vlastí, mým domovem, který si nosím v srdci.
Nedávno jsem se v Zenici dověděla, že moji dětskou lásku a kolegu ze školní lavice, Bekira Asoviće, zasáhla v prvních dnech války v Mostaru střela do oka. Jeho dětské oči vídám často ve snu. Zdává se mi o našich dětských hrách na zahradě jeho domu nad Neretvou.
Ve snu vídám i Andriju Pleliju z Djakova, mou první lásku. Ve snu vidím mladíky podobné mému synovi, cítím Andrijovu přítomnost, ale nevidím ho. Bojím se, zda je živ.
Tehdy v únoru 92 v Benátkách Melita vysvětlila moje slzy nad střepy mého života jako smutek za bývalou Jugoslávií, kvůli níž ona prožila s dětmi víc než dva měsíce ve sklepě. Neměla slzy. Její bolest byla větší než moje.
Na ženských shromážděních jsem už o své bolesti nemluvila. Ale pociťovala jsem ji i nadále se stejnou intenzitou. Možná, že po utrpení ve zničeném Bělehradu i moje bolest získá legitimitu?
O bývalé Jugoslávii přemýšlím často. To, co se nikdy nevyzkoušelo, je demokratická Jugoslávie. Měli jsme různé diktatury a k nim nacionalismus. Nezdá se mi, že jakýkoliv nacionalistický režim někomu přinesl dobro.
Mezi dvěma bombardováními sním o zemi, v níž děti budou moci v šest večer sednout na vlak a ráno vidět moře v Rovinji, bez strachu, bez pocitu viny... Nevím, zda moje děti tohle všechno přežijí. Vnoučata nemám, protože ani Isidora (28 let), ani Danilo (27 let) v tomhle chaosu nechtěli děti mít. Nejmladší Vesna, které bude zítra 21, studuje v Benátkách. Když my nebudeme, její děti budou Italy. A my se staneme bolestí, kterou bude potlačovat po celý život. V těchto dnech je jí hůř než nám. Bojím se, aby její ještě dětská duše vydržela pod tíhou bezmoci a strachu o nás.
Od roku 1986 jsem 'chodící feminismus'. Byla jsem při vzniku mnoha ženských a pacifistických skupin: SOS telefonu pro ženy a děti oběti násilí, Bělehradské ženské lobby, Ženského parlamentu, Ženských studií, Žen v černém proti válce, Útulků pro ženy, Paměti žen. Byla jsem aktérkou všech protiválečných protestních akcí. Myslím, že všechno, co jsem za minulá léta udělala, přesahuje jeden život. Vystupovala jsem proti násilí na ženách, proti militarismu, proti válce, proti znásilňování, proti režimu, i proti lidem, které jsem měla ráda. Zapomínala jsem, že mám děti, rodinu, kterou může postihnout zloba těch, kterým stojím v cestě. Násilníci ohrožovali můj prostor, vyhrožovali mi... Podporu jsem pocítila zřídkakdy. Musela jsem se vyrovnat s faktem, že ženská solidarita je zrnkem zlata v poušti, a že se buduje velmi těžko. Utopické projekty, jejichž budování jsem se účastnila, jsou příliš křehké.
V těchto dnech chápu, že v osudovém okamžiku jsi sama se sebou, že myslíš jen na základní věci, abys mohla dýchat vzduch, který tě neotráví, abys měla vodu, a aby tvoje děti zůstaly na živu. Ostatní není důležité.
Myslím i na ženy v útulku. 23. března u Sorose nerozhodli o prostředcích na nájemné Útulku pro ženy. Od 1. dubna jsou ženy odkázané na milost majitele domu. Nemáme z čeho platit jejich další pobyt. Nikdy jsem příliš nevěřila humanitárním a dalším jiným projektům, a že jsem jich za ta léta viděla. Ženy z Delfi star (státní americký projekt, který podporoval ženské projekty postupně ve všech zemích bývalé Jugoslávie) zmizely z Bělehradu včas.
Ještě předtím pro nás uspořádaly řadu krátkých kursů jejich 'marxáku'. Takové kursy jenom jiné ideologické provenience jsme už kdysi slýchali. Musím přiznat, že jejich ideologie byla ušlechtilejší. Na těchto kursech nás Američanky učily, že hlavní věcí je konkurence, že musíš mít PR a pak prodáš všechno, co chceš, každou myšlenku stejně jako Coca-colu nebo Nike. Konkurence, boj, hierarchie, úspěch. To poslouchaly feministky, které se daly cestou nehierarchického organizování, respektování jinakosti a různosti, ženské solidarity. I moje poslední útočiště - nevládní sektor - Američanky a jejich peníze kontaminovaly. Nějaké nové ženy, které do ženského hnutí vstoupily se svými projekty, na to slyšely. Jaké mají vzdělání a schopnosti nebylo důležité. Každý nový pořádek si najde své poddané. Některé ze starých zatvrzelých feministek zachovaly odstup a dál pracovaly podle svého přesvědčení. Jiné zapomněly, proč a kvůli čemu se vydaly cestou feminismu. Ztratily schopnost klást otázky. Rozumím lidské potřebě mít oporu. Taková opora se v naší zemi nedala najít a mezi feministkami ve světě, s nimiž jsme měly kontakt, bylo málo těch, které jednaly samy za sebe. Ve Vídni, na přípravné konferenci pro Beijing, jsem požádala Jill Benderly, aby Američanky koupily telefonní přístroj pro SOS telefon v Kraljevu. Zamyslela se a řekla, že to nemůže udělat, protože ho musí koupit od americké firmy, aby profit zůstal v USA. Ode mne se očekávalo, že budu neloajální, a ony byly loajální vůči svému státu do posledního centu profitu.
Už několik měsíců píšu příběhy žen. Dokončuji knihu »Modrá punčocha« o odkrývání identity filosofky a logičky Světlany Knjazev- Adamović. První večer bombardování Bělehradu jsme strávily redigováním textu knihy do půl jedné v noci. Byl to dojemně ženské a solidární, s jejími třemi psy a třemi kočkami, kteří žijí ve shodě, s vytím sirén, s výbuchy. Domů jsem se vracela pěšky. Taxíky už nejezdily. Všechno se odehrálo v okamžiku. Ke Světlaně jsem přijela taxíkem, který přijel na telefonickou výzvu. Světla a reklamy, které jsem viděla cestou ve městě, byly poslední stopy našeho minulého života, míru, který jsme toho večera ztratili.
Od začátku bombardování se věnuji dětem. Vařím, stolujeme, snažím se, aby pořádek v bytě vytvořil iluzi normálního života. Telefonuji přítelkyním. Vzájemně se podporujeme. Vymýšlíme si různé směšné komentáře toho, co nás postihlo. Začalo to odpovědí na otázku: »Jakým způsobem vyčkáte bombardování?« - »Intimně, v rodinném kruhu.« Vyměňujeme si jenom hezké novinky, jako »máme elektřinu i vodu«. Každá z nás dělá něco kreativního a šíří pozitivní energii.
Co očekávám? Zdá se, že nic. Ale žiju jako kdybych před sebou měla dlouhý klidný život. Dokud to bude možné.
N.
* 27. března 1941 se v Bělehradě konaly velké demonstrace proti paktu, který tehdejší jugoslávská vláda Cvetkoviće a Mačka uzavřela s Hitlerem. Hlavní heslo na těchto demonstracích znělo "Raději válku než pakt". Demonstrace organizovala Komunistická strana Jugoslávie. Podle tohoto data byla pojmenována i jedna z hlavních ulic ve městě. V době, kdy moje generace chodila do školy, se toto datum slavilo a nám byla poselství toho slavného dne vštěpována do hlavy jako národní hodnoty. Uběhlo 58 let a svět snad za tu dobu pochopil, že cílem řešení konfliktů není vystupovat na stupně vítězů. Rozhovory a porozumění je lehčí, levnější, vzrušivější. Proto se mi heslo "Raději pakt než válku" zdá mnohem přitažlivější.
 

Bělehrad 30.3.99

Co zůstalo z pacifismu
Nezůstalo nám příliš možností jak vyjádřit své postoje, pocity, politické pozice. Všichni jsme ohroženi, máme strach o vlastní život a o život těch, kteří jsou kolem nás. Samotu, ustrašenost, prověřování sama sebe přehlušujeme tím, že chodíme na odpolední koncerty. Nelze zapsat všechno, co lidé v posledních dnech napsali a vymysleli. Skoro všichni nosí terče, jsou všude, na čelech dětí, na srdci, na hlavě, na zadku....
Na koncerty, které se konají již třetí den i přes poplašné sirény, na náměstí republiky, v centru města, přicházejí mnozí Bělehraďané s transparenty domácí výroby. Hesla jsou nejrůznější. Dost jich má protiválečný charakter.
- Kosovo je otázkou planety
- Chci jít do školy
- Clintone, přestaň bombardovat, chci si opravit známky
- Columbus, mother fucker fuck you for discovering America
Na koncertech není nenávist, ani se nevyvolává viník. Během té doby je eskalace zločinů sil NATO stále větší: kazetové bomby na selských dvorech, miny rozeseté ve městech, ranění, mrtví.
Dnes večer čekáme, že bomby spadnou blízko našeho domu na generální štáb (200 metrů od nás) a na budovu vlády. Proč jsme neodešli? Protože by to znamenalo, že se rozdělíme. Mišo a Dane nemohou opustit zemi, nesmějí ani jet s námi na vesnici. Nevím, nakolik budou bomby ničivé. Kryt nemáme. Zůstali jsme v našem bytě ve třetím poschodí s nadějí, že nás minou.
Všechny moje protiválečné protesty mi z této pasti připadají jako hra. V době, kdy moje přítelkyně ze Záhřebu, Bosny a Kosova na mezinárodních konferencích bránily svou národní věc, držela jsem se pacifistických principů a dávala svůj hlas těm, kteří byli ohroženi. Za celých sedm dní náletů jsem nedostala jeden povzbuzující vzkaz. Přesto bych stanovisko pacifismu neopustila. To, co prožíváme, si nezasluhuje nikdo. Nikdy.
N.
 

Bělehrad, 13. dubna 1999

Milá Pavlo,
Po třech týdnech jsem dnes poprvé spala v B. náručí. Neviděli jsme se od začátku téhle hrůzy. Noc před začátkem bombardování musel odjet na zasedání černohorského parlamentu. Jeho včerejší cesta zpátky byla velmi dramatická. Vyjel vlakem z Podgorice v 11 hodin. Ve 12 hodin byl bombardován a zničen vlak plný cestujících v průsmyku Grdelica. Nemusím ti říkat, co jsem si prožila, než dojel. Dorazil až v jednu hodinu v noci. Nebe nad Bělehradem bylo jako ve »Hvězdných válkách«, nedalo se určit, kam všude bomby a rakety padají. Celou tu dobu byla v činnosti protiletecká palba. Byli jsme šťastní, že se vidíme a můžeme se dotýkat. I naše generace může ještě zažít hezké věci. Už necítím strach.
Při prvních sirénách jsem váhala, zda jít do sklepa nebo ne. Krize rozhodování. Nevím, zda je ti jasné, že v takové situaci rozhodnutí jednoho člověka má vždycky vliv i na spoustu dalších lidí, protože když do sklepa nepůjdu já, nepůjde ani moje dcera a syn, ani jejich partneři. Přenechala jsem raději tohle rozhodnutí jim a s ulehčením jsem přijala, že zůstaneme v bytě, ať se děje, co se děje. Stejně nemáš šanci přežít ani v krytu, protože bomby a raketa proletí výškovou budovou a zaboří se hluboko do země. Moji rodiče (mámě je 71, tátovi 77) se každý večer rozloučí, políbí a uloží se k spánku ve svých postelích. Nevím, zda to mám nazvat srbským fatalismem nebo srbským racionalismem? Všechno záleží na tom, z jakého úhlu se díváš.
Kosovské přátele jsem naposledy slyšela před týdnem. J.M. je s dětmi v Niši. Jsou v pořádku. Viosa je v Tetovu. Už dostala pomoc od Marion z vídeňské Charitas. Celá její rodina, čtyři sestry a rodiče, jsou v Makedonii.
Válečné logice je těžko rozumět. Dříve než vypukla válka, odehrávala se v Kosovu střetnutí policie s UCK a velký počet lidí uprchnul. Přišli pozorovatelé OBSE. Lidé se vraceli do polorozbořených domů, ale nedostávali mezinárodní pomoc na opravu domů, místo stavebního materiálu jim posílali silné igelitové folie na překrytí domů. Spolu s Viosou jsme si kladly otázku, proč má mezinárodní pomoc dočasný charakter. Kromě toho dostávali jenom mouku, olej a cukr. Ženy zadělávaly na chleba a po celé dny vařily pod igelitovými foliemi. Kde byly konzervy a instantní jídlo? Proč jim rozvinutý svět posílá pomoc, která ženy vrací 50 let nazpět? Stále se mluvilo o válce, která začne na jaře. Když začala, ptala jsem se ve strachu: cožpak už je jaro? Je směšné, jak těžko přistoupíš i na to, na co tě předem upozorňovali. Po Rambouillet odjeli pozorovatelé OBSE a dostali jsme bomby, i my i Albánci. Kosovo je rozmetáno...
Všichni jsme se stali odborníky na zvuky. Tomahavk letí pomalu, bzučí, a když udeří, i když je to někde daleko, cítíš se, jako když máš zlomenou páteř. Letecké bomby hvízdají a dřív než pochopíš, že tě ta nestvůra minula, slyšíš »beng« a jekot vzdalujícího se stroje. Protiletecká obrana fičí i praská. Vosy doprovází odporná rána. Bezchybně je všechny rozlišujeme a jsme si vědomi, že se před nimi nedá utéct. Prostě nemáš čas. Důležité je mít štěstí.
Jaké obranné mechanismy jsme vyvinuli? Jsme milí jeden na druhého, navštěvujeme se, dělíme se o to, co máme, povídáme si, zpíváme, tančíme. Možná ti to připadá praštěné, ale i po tolika obětech a neštěstí je třeba tančit, protože se tím zbavuješ tísně a strachu, cítíš, že ještě žiješ, stejně jako ti kolem tebe. Lidé tančí a zpívají, v noci na mostech, ve dne na náměstích. Politici se s nimi vyfotí a zase odejdou, ale spousta lidí dává přednost mostům před sklepy.
Všechny moje přítelkyně uklízejí, myjí okna, vaří - dělají to, co zřídka nebo nikdy nedělaly. Je strašně důležité udržovat kolem sebe pořádek a šířit atmosféru normálního života. Bělehrad nikdy nebyl tak čistý jako v těchto dnech a Bělehraďanky nikdy nevypadaly upraveněji. Lidé vynesli před obchody nádoby s květinami. Napřed jsme předstírali normální život ve dne, a v noci čekali na bomby, vyměňovali si telefonem informace, pak jsme se začali zmocňovat i noci. Koluje spoustu vtipů, kterým většinou mohou rozumět jenom ti, kteří tohle prožívají. Víš dobře, že postupně narůstající nacionalismus mi nic neříkal, nikdy jsem mu nerozuměla a necítila potřebu nějaké národní identifikace. Všechny ty nacionální báchorky byly zotročující ve vztahu k ženě a tím pro mě nemístné. Ale ve skutečnosti se tu nejedná vůbec o nějaké nacionální zájmy, ale o logiku silnějšího. Celá léta slýchám vysvětlování toho, co prožíváme, z úhlu pohledu amerického klišé. Už v létě 1997 na ekumenickém kongresu v Grazu jsem slyšela o přípravách humanitárních organizací na katastrofu v Kosovu.
Proč Američani před časem nepodpořili Ante Markoviće? Proč celý nevládní sektor v Jugoslávii nechali na holičkách? Po smrti Slavka Čuruvije se my všichni z "třetího sektoru" ptáme «kdo bude další?« Amerika a NATO nepotřebují demokratické Srbsko, ani jim neleží na srdci lidská práva. Kdyby ano, nespustili by tenhle noční lov na lidi, o nichž nic nevědí. Právo na život je přece jedno ze základních lidských práv.
V co doufám? Že tohle přestane. Deus ex machina. Nic už nebude tak, jak to bylo. Budeme na mnohem nižším bodě, než byl ten, o němž jsme byli přesvědčeni, že představuje samotné dno. »Nedej bože, abys poznala, co všechno můžeš vydržet!« říkala moje chůva Dusana. Tady každá generace začíná znova a poznává význam té věty. Moje děti chtějí odejít. Vera už studuje v Itálii, Iza čeká na vhodný okamžik a Dane si to rozmýšlí. Já, jak můžeš předpokládat, zůstanu natruc tady. Nejlepší, co se mi může stát, je, že budu znova zkoušet dělat to samé, co dosud. Vždycky znova... Všechny naše ženské životy mají tolik podobného, promrháme síly a nadání na to, abychom se ubránily před hloupostí a hrubostí.
Objímám tě. N.
 

Podgorice, 15.dubna

Moje drahé,
Ode dneška tedy na nové e-mail adrese. Jeden milý mladík mi instaloval připojení. Komputer se stal pro mě téměř jedinou bytostí, s níž mohu komunikovat, neodlučuji se od něj, dokonce mu odpouštím i jeho militaristické jméno (compaq armada 1700). Intenzivně pracuji na knížce, mám dostatek času.
Už neexistuje oscilace mezi euforií a zoufalstvím. Zůstalo jenom zoufalství. Vůbec nevidím žádné východisko. Mám pocit, že mě celý svět nenávidí, a že si přeje moji smrt a smrt těch, které mám ráda. Proč já a moje děti máme být rukojmími místo Miloševiće? Proč mají být naše životy výkupným za jeho hlavu? Kolik našich životů může vyplatit jeho?
Jak se někdo může dnes ptát, kde je opozice v Jugoslávii? Jsou ti lidé normální? ....Kde by mohla být? S lidmi, k nimž patří. Na hlavy nevinných padají bomby, strach je konstantou našich životů už celý měsíc. Měsíc nikdo z nás nespí, jí jen to nejnutnější, nevidí východisko, cítí se jako zvíře v lese, do kterého vstoupili lovci. Nesmíš zvednout hlavu k nebi, protože tam na tebe číhají. (Před dvěma dny nás jeden mladík z okolí Podgorice poprosil, že chce vidět, co se děje, a bomba ho roznesla.) Bombardovali zařízení fabrik, která lidi může otrávit (petrochemie, rafinerie) a to všechno na předměstí Bělehradu, Nového Sadu, Pančeva, Prištiny). Jejich munice je radioaktivní. Jedině armáda nás může jakž takž ochránit. Je iluzorní očekávat, že někdo bude i proti téhle jediné slabé opoře.
Po všech těch letech stavění se do opozice vůči Miloševićovi, dnes podporuji jeho odpor. Jakým právem mi USA a NATO chtějí vnutit svou vůli. Včera jsem četla, co chtěli, aby podepsal v Rambouillet. To je okupace Jugoslávie. Jsem zděšená. Albánci a jejich práva jsou výmluvou pro tuto válku. Podněcovali je a dělají to i nadále. Celá léta jsem podporovala úsilí Albánek, otevřeně o tom psala a mluvila o tom, jak je politika vůči části svých obyvatel represivní. Ale Albánci nešli vstříc demokratizaci Jugoslávie a rozšiřování svých práv jako občanů té Jugoslávie, ale celou tu dobu vedli politiku změny hranic a získali ty, kteří v jejich úsilí spatřili šanci pro vlastní experimentování in vivo, pro vyzkoušení nových zbraní, válečného arsenálu, pro příkladu a jako demonstraci světu, co se stane těm, kteří se postaví proti americké síle.
Nevím, jak bychom měli žít dál společně, protože Kosovo patří jedněm i druhým, ale jsem přesvědčena, že cena, kterou platí Albánci, není menší od té, kterou platí Srbové. Dovolili jsme, aby nám bezcitná Amerika určovala život podle svých gangsterských měřítek. Kdokoliv se podílí na téhle hrůze, vrátí se mu to. Na zemi existuje rovnováha. Nesčetněkrát jsem se přesvědčila, že zlo se nikomu nevyplatilo a nikomu, kdo ho způsobil, nepřineslo štěstí.
V Černé hoře je navenek klidněji než v Bělehradu, letecké útoky jsou méně časté, ale o to horší je vnitřní napětí. Uvnitř každé rodiny dochází ke konfrontacím a všichni se bojí okamžiku střetu dvou různých pozic. Následky občanské války zde budou horší než následky bombardování v Srbsku. A vyprovokovat ji nestojí velké úsilí. I ta nejnevinnější politická konfrontace se může stát spouští. Politické opce bílých (těch, kteří jsou pro společný život se Srbskem) a zelených (těch, kteří jsou pro samostatnou Černou Horu) rozdělují tuto zemi ještě od dob krále Nikoly a sehrály nehezkou roli ve všech osudových historických okamžicích. Je to fifti- fifti, převaha vždy závisela na okamžité šikovnosti lídrů, ale národ je rozdělen. Jestliže USA sází na tuto kartu, je to zločin, počítající s bratrovražednou válku. Bože, kolik krve je jim třeba?
Moje milá děvčata, Izo a Vero, chtěla bych vám dodat sílu a zakrýt strach, ale jak jsem vám často říkala, v těch nejtěžších okamžicích jste vždycky samy a musíte je vydržet. Vero, prosím tě, uč se, možná ty jediná nám můžeš v budoucnu pomoci. Vím, že je to pro tvoje útlá ramena příliš mnoho, ale ty to můžeš. Jsi statečná a inteligentní dívka, světlý bod našeho života. Izo, ještě jednou vše promysli, navrhuji Ti, abys odešla, dokud můžeš a dokud to má smysl. V Praze možná vymyslíš i nějakou možnost pro Mišu. Bělehrad je nebezpečný, a kdo ví, co všechno nás v něm čeká. Pro Mišu a Dana bohužel nevidím východisko.
Pravděpodobně se vrátím za pár dní do Bělehradu. Stále ještě hraji tu hloupou hru nezůstat bez práce, udržet svazek s B., uchránit hlavu, uchránit vlastní integritu, abych nezůstala na krku dětem kvůli tomu, co mě může postihnout. Když uchráním jedno, zničím druhé, ať udělám cokoliv, nemá to žádný zvláštní smysl. Chodím tady na SOS telefon, kde se ženy strašně hádají, snad kvůli napětí, které je všude kolem, pokouším se organizovat Centrum pro dívky, připravujeme dílny pro nějakou budoucí dobu.
Mám vás ráda, líbám. N.
 

Podgorice, 21. dubna

Milá Pavlo,
Potěšil mě Tvůj telefon. Trochu přerušil můj pocit osamění a uzavřenosti v Podgorici. Nemůžu se odtud prakticky hnout. Cesty jsou neprůjezdné. Nejede ani vlak a často ani autobusy. Neví se, zda a který z polorozbořených mostů se dá přejet. Někteří lidé přesto cestují. Riskují. Podél cest jsou zbořené domy, zničená příroda, moře vyděšených lidí a plno mužů v uniformách, kteří cestují domů, aby se vykoupali, snědli něco, co se podobá jídlu a vrátili se do lesů. Ona bezmocnost lidí z filmů o partyzánech z 2. světové války je naší realitou, jenomže od té doby uplynulo 55 let. Všechno působí nějak anachronicky, posunuto v čase, jako bys nějakým nadčasovým plavidlem vstoupila do doby, kdy jsme ještě my dvě nebyly na světě. A však nemůžu s těmi lidmi nesoucítit. V jejich životě je příliš nemocí a bídy, abych se od nich mohla distancovat. Střetnutí s tímto světem, který se pohybuje v uzavřeném začarovaném kruhu, ukazuje hloubku beznaděje, v níž jsme se ocitli. Cožpak si ti lidé zaslouží bomby? Kdo se jich vůbec ptal, jakou politiku tahle země povede? Čím jsou oni dnes vinni, za co nesou odpovědnost?
Snažím se soustředit myšlenky, aby mě ty hrozné události nezaplavily, abych co nejpřesněji mohla zaznamenat vlastní dilemata, pocity, reakce. V takové době se vnucuje hned několik témat: Otázka rozhodování, analýzy situace a reagování na všechno, co přichází, slaďování vlastních reakcí a rozhodnutí s principy, podle nichž jsi žila. Poslední týdny jsem neprokázala potřebnou vitalitu při rozhodování. Včas jsem nepochopila tíhu situace. Neukryla jsem Dana. Nedonutila jsem Izu, aby odjela. Dnes čtu zprávy o ekologickým katastrofách, jimiž jsme vystaveni. (Myslím, že ti Iza ty zprávy poslala). Navždycky se budu cítit vinna, jestli moje děti nebudou moci nebo smět mít děti. Neviním sebe. Odjakživa vím, že ženy většinou samy sebe chápou jako oběti nebo viníky. Nejedná se o tomhle druhu viny. Mluvím o neschopnosti předvídat tolik zla v tak krátké době. Když pochopíš, že se musíš rozhodnout, nejčastěji je už pozdě.
Kromě problému s rozhodováním, je důležitá krize identity. Různými způsoby jí procházíme všichni. Zřetelněji než v době míru se ptáme, jaké hodnoty jsou pro nás ještě imanentní, od čeho se nedá ustoupit. Eskalace války neguje mnohé z opěrných bodů mé identity, především přesvědčení, že je možné řešit konflikty nenásilnou cestou. Argumenty, na kterých jsem toto svoje přesvědčení stavěla, se každým dnem bortí. I těch pár lidí, které mě podporovalo, se dívají pochybovačně, kroutí hlavou, mávají rukama a čím dál tím zřetelněji mi dávají na vědomí, že je to nesmyslný a nepoužitelný projekt, důležité jsou jen argumenty síly. Ty malé a velké síly a nátlaky jsou všude a je divné, že na ně toli lidí přistupuje. Na příklad všeobecné nebezpečí hrozí ze strany USA a sil NATO. Armáda pak vytváří sílu uvnitř země, která se proti té síle musí postavit. Milo Djukanović posiluje černohorskou policii, aby se postavila proti armádě. Opoziční strany vyzývají lidi, aby se postavili proti němu. V rodinách se hádají, kdo je pro Djukanoviće a kdo pro obranu Jugoslávie. Nikde konce.
Klíč je v pochopení důvodů, proč největší ze všech světových velmocí se pustily do ofenzívy. Odpověď můžeme hledat ve struktuře ekonomiky, cílech její expanze, v profitu. Svět je uspořádán podle pravidel, která ho budou stát krk: egoističtí jednotlivci, egoistické státy, egoistické svazky. Zmizela kantovská etika, kterou by lidé přijali jako předpoklad, protože bez ní spadají do protimluvů, které ničí jejich aktivitu. Jednej tak, aby princip tvé vůle mohl být platný pro všechny lidi. Jestliže nekonáš ve shodě s ním, vyvoláš nerovnováhu, jejíž obětí se staneš sám.
Druhým pilířem mé identity jsou ženská lidská práva, odpor proti patriarchátu. To bylo zpochybněno méně, ale je zato vystaveno většímu nátlaku. Po letech samostatného života (ve vlastním bytě, na vlastním platu) jsem v Podgorici v jednom prostoru s mužem, jeho sestrou a jeho synem. Žijí v klasickém patriarchátu. B. sestra je skutečnou otrokyní v domě, se všemi prvky moci i bezmoci. Jsem si vědoma toho, že její pozici nemohu změnit. Každý můj pokus podpořit její odpor vůči takovému postavení vyvolává její odpor vůči mně. Zatím jenom tříská dveřmi, nadává, dělá narážky, ale není daleko chvíle, kdy se na mě otevřeně vrhne. Důvodem jsou politické názory, co jiného by vůbec dnes mohlo rozdělovat lidi. Ona nesnáší Djukanoviće, chodí na nějaká strašně primitivní shromáždění žen, na nichž ženy nadávají, vřeští a poblázněné přenášejí tuhle atmosféru domů.
Mnozí B. přátelé nás zvou na večeře, když už jsem tady. To je něco, s čím jsem skoncovala prvním rozvodem. Víš, že i s velkou feministickou zkušeností je těžké se proti tomu postavit? Odsedím si to, pochutnám si na jídle, na jehož přípravu žena strávila věčnost, vyslechnu si aktuální pomluvy o lidech, které neznám, ani mi nepřísluší je soudit, vždycky jsou mezi objekty pomluv i ženy z místního SOS telefonu, dám jim na vědomí, že mám na věci jiný názor. Předpokládám, že ani pro B. to není tak jednoduché, protože říkám to, co si myslím. Možná tak "požitky" tohoto druhu zredukuji. Samozřejmě, že ani náhodou nemíním podobné večeře na oplátku chystat.
Neustále rozmýšlím o vyjádření ženského úhlu pohledu na politiku, ale jde to těžko. Právě kvůli tomu jsem i odešla z Bělehradu, ale ďábel mě nenechá v klidu ani tady. Tudíž můj nejdůležitější identifikační pilíř - aktivismus - je nejvíce ohrožen. Z jedné strany cítím strach a z druhé se dusím ve vlastní bezmoci.
Líbá tě N.
 

Podgorice, 23. dubna

Milá Pavlo,
Včera se konalo "Protestní shromáždění proti NATO, za obranu vlasti a svornost v Černé Hoře" (cituji z deníku Dan), které organizovala Socialistická národní strana Černé Hory, jejíž předsedou je Momir Bulatović, současný předseda svazové vlády. Můj muž je poslancem té strany v černohorském parlamentu. Stojíme tedy na různých politických pozicích. Vždycky jsem byla tak nějak hrdá na to, že se přesto máme rádi, že jsme vůči sobě tolerantní i přes rozdíly ve stanoviscích. Dokonce mi to připadalo jako naděje, protože když to takhle jde v rodině, tak možná i ve společnosti.
Momir Bulatović řekl ve svém projevu, že budˇčernohorská policie podpoří armádu nebo přestane existovat. Lidé při rozchodu z mítinku procházeli kolem plně ozbrojených policajtů s automaty a neprůstřelnými vestami. Nebyla jsem tam, seděla jsem doma a přepisovala nějaké texty... Všichni se vrátili domů, B. synovec přivedl i jednoho vesničana, které po té, co do sebe hodil jednu rakiji, začal říkat úděsné věci. "Všechno je to třeba vyčistit." Slovo čištění ve mně vyvolává strašné pocity. Mlčela jsem, ale na to "čištění" jsem zvedla hlavu a zeptala se ho. "Víte, že to, co říkáte, je trestné? To je vyzývání k zločinu." Cítil se asi trochu nepříjemně, pousmál se (úsměvem budoucího zločince), a pokoušel se ospravedlnit tím, že "když ne my je, tak oni nás". Jedna agrese, ta, při níž každodenně čekáme na bomby a rakety s nebe, vyvolává druhou, zejména u lidí, kteří nejsou zvyklí ptát se, jak k nějakému stanovisku dospěli. Brzy odešel.
Zůstali jsme sami my čtyři. B., jeho sestra, jeho syn a já. Mluvili jsme o mítinku. Ostře jsem vyjádřila svoje námitky. Došlo k hádce...
 

Bělehrad, 24. dubna
Moje milá Pavlo,
Cesta mezi Podgoricí a Bělehradem bývala něčím zcela všedním a obyčejným, ale moje včerejší cesta se podobala ruské ruletě.
Po té hádce jsem nemohla zůstat. Cítila jsem, že se roznemůžu, když zůstanu... Měla jsem lístek až na spoj v 8 hodin večer. Seděla jsem na autobusovém nádraží, přijel jiný autobus, který vyjížděl o hodinu dřív. Přijali můj lístek. Na štěstí, protože tenhle autobus jel přes Prijepole, Novou Varoš, pohoří Zlatibor, Užici a Čačak, kdežto ten, na který jsem měla lístek, přes Nový Pazar, Rašku, Kraljevo. A právě tahle linie byla celou noc bombardovaná, dokonce se zřítila nějaká hora a zasypala ibarskou magistrálu. Ve válce je všechno otázka štěstí.
Strávila jsem v autobuse krásnou noc, klidnou, dalo by se říct téměř idylickou. Autobus byl plný. Po několika dotazech jsem pochopila, že většina cestujících jsou Bosňáci. Vůbec se nevzrušují, mají zkušenost, kterou my ještě nemáme. Vedle mne seděl jeden velice mladý muž z Ozrenu, jinak pracuje na montážích ve Štětí u Prahy. Šířil kolem sebe klid a noc mi uběhla v příjemném klábosení. Vojenské hlídky kontrolovaly autobus každou hodinu. Nevěděla jsem, že máme tolik různých druhů uniforem. V autobusu byl i jeden Číňan (má nějaké butiky v Černé Hoře i v Bělehradu) a jeden Japonec. Představil se jako novinář a řidič mu nedovolil si sednout dopředu. "Co má co špiónit?" opakoval.
Cestou je vidět spousty rozbořených budov. Každé město má nějakou velkou otevřenou ránu. Ovčarsko-kablarským průsmykem jsme prohvízdali jako šílenci kvůli televiznímu vysílači, který se tyčí na vrcholku hory, pod níž právě vede cesta soutěskou, odkud by nás nikdo nevytáhl. Většina mostů na cestě je poškozena a řidiči je přejíždějí slalomem. Zajížděli jsme i na dvůr nějaké opuštěné továrny. Kolik jsem viděla, řidiči pašovali cigarety, protože tam nechali několik kartonů a tiše ze dvora odešli. I to je část války.
Jsem v Izině bytě. Od rána už třetí poplach. Dnešní noc nebyla v Bělehradě žádná vojenská akce, ale opět v Novém Sadu (vzali mu duši) a v Niši (zničen vodovod?). Slyším, že fluor z Bariče vytekl do Sávy. Zprávy jsou zvláštní problém sám o sobě. Nikdy nevíš, co je pravda a co je část speciální války jedné nebo druhé strany. V pondělí, jestli ještě budeme naživu, budeme se Svetou pokračovat v práci na knížce. Bude to zajímavá kniha. A zažijeme ještě hezké dny. Budeme se smát všemu, co jsme prožili. Napíšu ti některé vtipy, které se vyprávějí. Nikdy jich nebylo víc.
N.
 

Bělehrad, 25. duben 1999

Milá Pavlo,
Dnes se všichni cítíme lépe, pokud se to tak dá říci. Čekali jsme, že budou bombardovat vodovod, a když se to nestalo, je to jako bychom dostali dárek. Těšíme se z toho, že můžeme spustit pračku, mýt nádobí, sprchovat se. Je třeba umět se radovat.
V noci bylo slyšet tři silnější výbuchy. Rozbili trafostanici televizní věže na Avale, takže se nedá sledovat ani jeden ze tří kanálů TV Bělehrad. Po léta jsem před budovou televize demonstrovala a říkala jí TV Bastila. Dnes jsem smutná. Takovýhle konec TV Bělehrad je horší než její existence. Důležité je, jakým způsobem se něco stane, a ne výsledek. Demokracie se nikomu nedá naservírovat na podnose. A o tom, že prostřednictvím vražd nevinných techniků, osvětlovačů, zvukařů, řidičů, ničením trafostanice, rozmetáním technických, namáhavě vybudovaných kapacit, se společnosti neklestí cesta k demokracii s lidskou tváří, není třeba mluvit.
Včera tisíce lidí s květinami zapalovaly svíčky kolem budovy TV Bělehrad, jako při nějakém pohanském svátku. Jsou to ti samí lidé, kteří u té televize po léta demonstrovali, házeli na ni vajíčka, křičeli, protestovali. Ale tváří v tvář budově, která pohřbila mnoho lidí (neví se přesně kolik, ale vždycky tam bývalo i v noci kolem stovky lidí, bojím se na to myslet) můžeš jenom upřímně truchlit. Všechno ostatní je zapomenuto. Na tvářích lidí vidím, že je jim jejich bývalá aktivita nepříjemná. Už to není ono přátelské kývnutí hlavou mezi známými na demonstraci. Každý sám se svým neštěstím. Tolik tedy o posilování demokratického potenciálu Jugoslávie.
Všechny noční detonace jsem prospala. Iza a Mišo poté, co se jim vysypalo na hlavu sklo ze dvou oken nad postelí, raději od dvou v noci nespí. Musí na tu zkušenost zapomenout. Vyměnili okna hned následujícího dne. Stálo je to přes 300 dinárů. Většina oken rozbitých té noci je ale dodnes zakryta jenom igelitem. Tady v dělnickém předměstí jsou lidi chudí, nemají peníze na zasklívání a taky si nejsou jistí, zda okna neprasknou ještě několikrát. Takže se díváš na osleplé domy.
Rozhodla jsem se, že dnes v noci budu u sebe doma, i když s blížícím se soumrakem cítím stále větší slabost. Musím ji překonat. Na jedné straně se nemůžu změnit, na druhé straně slyším zeťova slova "to chcete, aby mě kvůli vašemu žvanění zavřeli?" Pořád to samé. Zvykla jsem si. Cestou domů se zastavím u rodičů. Tolik pro dnešek.
N.
 

Bělehrad, 30.4.

Milá Pavlo,
Zprávy jsou stále horší a horší, lépe kdyby nebyly. Ale zprávy jsou speciální válkou. Shazují nám letáky. Neví se, kdo je shazuje, ani odkud, ani proč. Věty na letácích mají divné konstrukce, gramaticky správné, jenomže zdejší člověk by nikdy nekladl otázku takovým způsobem jako na jednom z těch dnešních. Podstatou těch letáků je podrývání Miloševičovy pozice. Zcela zcestná myšlenka. Jak mohou očekávat, že v zemi, kde platí válečné zákony a pravidla, budou občané vystupovat proti hlavnímu veliteli. Občané přece nejsou sebevrazi, i když nás stejně nečeká nic jiného než smrt. Z různých konferencí ve světě nás jenom zastrašují. A my jsme jako v kleci. Bráním se myšlence, že se mocní tohoto světa rozhodli zničit jeden malý národ, že nás prostě vyhubí. Každou hodinu zpráva o nějakém neštěstí, horším než ta předchozí. Dnes to byl přímý zásah autobusu, potom sanitky, která přijela zachraňovat raněné. Lidská těla rozmetaná po silnici a po polích. Co ti lidé udělali, aby to byla spravedlivá odplata?
Jsem si jistá, že následky toho, co prožíváme už čtyřicet dní, budeme pociťovat trvale. Vzpomínáš si na dívku ze Světlanina vyprávění, jejíž oči se nemohly smát, protože ji připravovali do plynové komory? Je mi stále bližší. Ztrácím důvěru v lidi. Nemůžeš se neptat, jak se lidé mohou radovat, spát, milovat, když tady je tak velké utrpení. Berani na lávce se zaklesli rohy o sebe a my za to platíme.
Na včerejšek bombardovali celou noc. Město se dočkalo rozednění s desítkou velkých ran: bez velké televizní věže na Avale (byla 197 metrů vysoká), bez telekomunikačního relé televize a rozhlasu Studia B, bez rozbořených rodinných domků v chudé části města kolem Kalenićova trhu. Byl bombardován uprchlický tábor v Borči, zničeny dvě budovy generálního štábu sto metrů od nádraží, znovu byla bombardovaná budova policie... Nemá to logiku, ani smysl. Některé budovy bombardují několikrát, jako by bylo třeba dvakrát zabít stejného člověka nebo dům... Jenom čistá zlost, moc, nenávist... K tomu všemu město ještě dvakrát postihlo silné zemětřesení. Vypadá to, že jsme terčem i bohů i lidí. Dnes v noci nebombardovali, protože je v Bělehradu na návštěvě nějaký americký duchovní, ale tolik hřmělo a blýskalo se, že jsme stejně celou noc vyskakovali. I když to všechno v jednu chvíli skončí, budeme potřebovat celou věčnost, abychom zapomněli.
Ljiljana mi vyprávěla, jak jí její Julie řekla "Víš, mami, jakou jsem mívala radost, když mi táta dal ráno pět dinárů na svačinu. Dneska mi dal deset, ale neměla jsem ani trošku radost." Holčička má výrazně veselou povahu, je ambiciozní. Ale protože se ve škole teď učí jen srbštinu a matematiku, a můžou si zlepšit známky jenom z těch dvou předmětů, trpí, že si nebude moci zlepšit dvojku z dějepisu. Kdo ví, kolik nadějí bomby pohřbily.
Se Světlanou jsme dokončily knihu. Zítra bychom ji měly s Bobanou zalomit a naskenovat fotografie. Na všechno potřebuji několikrát více času než dřív, ale zároveň mě práce na knížce poutá k něčemu, co patří k mému normálnímu životu. Proto to nevzdávám. Zdá se mi, že kdybych to vzdala, ztratila bych i poslední útočiště, které mi pomáhá uniknout z tohoto nesmyslu. Pošlu ti poslední kapitolu knížky, protože se vztahuje i k dnešní situaci, tak ji možná můžeš nějak využít. Mám před sebou ještě tahanice s vydavateli, protože jeden z těch dvou, s nimiž jednám, by chtěl v knize nějaké změny, což se mi zdá nepřijatelné, uvidíme. Druhým potenciálním vydavatelem je B92 a tady jsou problémy jiného druhu. Ale v obou variantách musím dát za tisk vlastní peníze, což ještě může vydání knihy ztížit.
Všechny vás pozdravuji a objímám. N.
 

Bělehrad, 5. května 1999

Milá Pavlo,
Několik dní jsem se neozvala, pracovala jsem intenzivně na knize Modrá punčocha. Dokončila jsem první verzi úvodu. Pak přišla moje domácí kritička Iza a já musím úvod podstatně rozšířit o zásadní hodnocení Světlanina přínosu logice a teorii poznání. Myslím, že má pravdu, dodá to knize ještě jednu důležitou dimenzi. Je to velká práce, ale jsem schopna to napsat.
23 hodin, 4 minuty. Právě byl vyhlášen letecký poplach. Doufala jsem, že alespoň jednu noc vynechají, ale ne. Dnešní noc je už dvaačtyřicátá v pořadí podle stejného scénáře. Strach se ti usadí v kostech, čekáš a posloucháš, kde to řachne. Strašné to bylo 30. dubna. Výbuchy se ozývaly celou noc. Usnula jsem až za svítání a probudil mě telefon. Volal B. a řekl, že hlásili, že byl bombardován generální štáb, abych se šla podívat, co zůstalo z mého bytu. Neochotně jsem vstala, skoro jako by mi to bylo všechno jedno. Musely jsme s Izou stopovat, protože městská doprava nefungovala. Centrum města byla v oblacích prachu, v mlze a všude byl cítit nějaký nesnesitelný kovový zápach. Nasadily jsme si masky, ale ten odporný smrad bylo cítit i přes ně.
K budovám generálního štábu mě rozhodně neváží žádné zvláštní city, ale bylo strašné jak je obě přes polovinu odřízli. Neuvěřitelná demonstrace moci. Kolem zřícenin stálo několik tisíc lidí. Nevím, co se nám to děje. Vypadá to, že strašně moc lidí ztratilo pocit strachu. Všechny okolní budovy - ministerstvo zahraničí, srbská vláda, vedení železnic, statistický úřad, elektrické rozvodné závody, obchodní dům Bělehraďanka - jsou strašně poničené. V naší ulici jsou rozbité všechny výlohy, skla se vysypala už podruhé. Náš dům nebyl zasažen. Vyslechla jsem si vzkazy na záznamníku a utekla z bytu. Nedalo se tam kvůli tomu nesnesitelnému kovovému zápachu dýchat ani s maskou. Tady u Izy je dům alespoň na kopci, takže tu stále fouká a smrad se rychleji rozplyne vyčistí.
Ale to zdaleka nebyla nejhorší dosavadní noc. Z neděle na pondělí, se po siréně leteckého poplachu začala pomalu zhasínat světla, napřed pouliční osvětlení, potom pomalu jedna čtvrť za druhou. U nás ještě proud byl, když volala Izina přítelkyně Tamara z Bánova kopce, pak Nataša z Nového Bělehradu, aby se zeptaly, jestli i my jsme potmě. Za chvíli zhaslo světlo i u nás. Celé Srbsko se ponořilo do tmy. Za další dvě hodiny přestala téct i voda. Zavolala Vera z Benátek. Řekla jsem jí, že nemáme ani proud ani vodu a rozplakala jsem se. Cítila jsem zoufalou bezmocnost a nejistotu. Můj pocit, že jsme se stali pokusnými králíky v laboratoři mocných a necitelných, že na nás experimentují, aby viděli, jak lidé v určitých situacích reagují, jenom zesílil. Nejhorší to bylo ráno. Všichni tři jsme se cítili nepříjemně, když jsme museli jít na toaletu, ale nedalo se to jinak udělat. Použili jsme vodu z lahve, kterou jsme měli připravenou pro každý případ, ale v bytě byl i nadále smrad. Bylo to velmi ponižující. Město a způsob městského života nesnese válku a podobné hry s lidmi. Dva a půl milionu lidí v Bělehradě se mučilo podobně a experiment s grafitovými bombami se může opakovat, kdykoliv se jim zachce.
V pondělí ráno se nešlo dostat do obchodů. Lidi podlehli panice. Napřed zmizely svíčky a baterie, potom i všechno ostatní. Chleba nebyl vůbec. Ale už včera a dneska se na nastalou situaci začínáme adaptovat. Vodu a proud nemáme většinu dne, ale když se objeví, tak toho využijeme, přizpůsobili jsme se. Je neuvěřitelné, je rychle se přizpůsobíš každé situaci. Včera jsem podlehla euforii a koupila pět šišek chleba. Dnes, když byl proud, tak jsme z nich dělaly suchary. Příliš se nám to nepodařilo, ale něco jsme přece jen připravily, i když víš, že výsledek takového úsilí ti vydrží jen na několik dní "normálního" života. Zkrátka řečeno, město není vhodné pro život za mimořádných okolností. Přese všechno pracuji a rozmlouvám s přítelkyněmi. Rozhovory o práci nás ujišťují o tom, že žijeme, a že přežijeme.
Volala Vera. Opět nás prosí, abychom šli někam do krytu. Říká, že konec tohodle šílenství je nablízku, ale že bombardování ještě zesílí, a že je teď třeba se uchránit. To jsou fantazie těch, kteří jsou mimo kruh. Ti, kteří jsou uvnitř kruhu, vědí, že tvrzení o krytu jsou pusté řeči, že před trefou nemá smysl se schovávat, ani se před ní nemůžeš schovat. Můžeš mít jenom štěstí.
Daří se různým hvězdopravcům. Zkoumáme horoskopy, věštby. Nebudeš věřit, ale jako terapie to nepůsobí špatně. Teď je Mars v souhvězdí Vah, což dává šanci jednání, dodneška byl retrogradan (pohyb planet??) ve Škorpionu, což každopádně znamená válku. Vidíš, jak jsem dobře zasvěcena. Když není nic jistějšího, i horoskop je dobrý.
Pokusila jsem si představit tvoji cestu a schůzky v Budapešti, ale nějak se mi to nepodařilo. Soustředěnost na to, co se děje tady, je absolutní. Jsem ráda, že některé z mých přítelkyň zůstanou bez této zkušenosti, ale nemůžeš všechny, které máš ráda, vzít za hranice, a v takovém případě je mi lépe tady. Zatím to mohu vydržet, kdybych byla daleko a představovala si, co se tady děje, nevydržela bych to.
Do zítřka. Pozdravy. N.
 

Bělehrad, 8. května 1999

Milá Pavlo,
Tule noc jsme sotva vydrželi. Večer jsem začala číst tvůj dopis, zablesklo se a ponořili jsme se do absolutní tmy. Dopis jsem mohla přečíst až dnes ráno. Zase svrhli nějaké grafitové bomby a celé město zůstalo v totální tmě a brzy potom i bez vody. Cítila jsem jenom vztek, protože těsně předtím v televizi chválili, jak se dodávka proudu normalizovala, a my víme, že to není pravda. Vůbec nemohu pochopit, komu jsou takové informace určené. Obyvatelstvo ví, že častěji elektřina a voda není než je, a NATO mohou takovými prohlášeními jenom víc znervóznit a vyvolat tak ještě silnější útoky.
To s elektřinou byl jen začátek. Následovalo světlo z nebe. Letadla NATO párala nebe reflektory a podivnými bělavými blesky. Označovali si cíle. Ostatně poprvé po třiceti letech se poprvé mohlo nad Bělehradem vidět skutečně hvězdnaté nebe. Některé ze světlých bodů na nebi nebyly hvězdy, ale zlověstné civilizační vynálezy, které nás přepadly blesky a bombami. Vysypávali svůj náklad po celou noc. Když to spustí, nastane nesnesitelný rámus, ozývají se exploze, které odrážejí i kanonádu obrany. Nevím, co nahání větší strach, útok nebo obrana. Pro nás, kteří čekáme, až se všechno utiší, a my přežijeme, je stejně nebezpečné jedno i druhé.
Když zmlknou bomby, začnou zvonit telefony. Volají přátelé z různých stran města a zjišťují, jak jsme na tom a informují nás o tom, co se stalo u nich. Deset minut po jedné sérii explozí volal B. z Podgorice, že byla zasažena čínská ambasáda. U nich to hlásila soukromá televize Elmag. Tady nebyla žádná zpráva ještě dobrou další hodinu. Teprve potom hlásili, že bylo zasaženo deset cílů, mezi nimi i čínská ambasáda. Marně se pokouším ten útok nějak vysvětlit. Nevidím sebemenší souvislost a důvod, proč to NATO udělalo, ale fakt je, že na čínskou ambasádu padly čtyři bomby. Proč? Chyba? Vyloučeno. Ambasáda je v Novém Bělehradu, kolem ní nejsou žádné budovy. Je dostatečně izolovaná, že se nemůže stát - míříš na jednu a trefíš druhou budovu. Úmyslně? Jedině, jestli chtějí ostrou konfrontaci v Radě bezpečnosti a zablokování jejího jednání, což by prodloužilo válku, masakrování obyvatelstva, odsunulo by řešení kosovského uzlu a ještě jednou by marginalizovalo OSN. Ale to je strašně nebezpečná hra..
Byla bych ráda, kdyby lidé pochopili, že to co se odehrává u nás, není nebezpečné jenom pro nás. Tyhle hrůzy nemohou zůstat jenom uvnitř Srbska. Spáchané zlo se už rozšířilo. Ekologické následky pocítí velká část Evropy a různé precedenty, k nimž došlo v průběhu této války, kontaminují mezinárodní vztahy. Jestliže má být budoucnost světa uspořádána tímto způsobem, svět čekají černé dny.
Před dvěma dny bombardovali Valjevo a protiletecká obrana sestřelila jedno letadlo. Nastala lidová veselice. Ale natovci se druhého dne vrátili a bombardovali obytné čtvrti Valjeva. Mezi dvěma věžáky zeje kráter. Prostě se mstili. Měli tu možnost potrestat lidi za to, že se radovali. Vidíš, někteří lidé dostanou tolik moci, že mohou smrtí trestat za slovo, smích, úsměv. Je to obyčejná ubohá msta. Řeči o lidských právech, o jejich obraně atd., nijak nesouvisejí s tím, co se děje.
Vyslechla jsem, co se stalo synovi jedné známé z Valjeva. Byl v bytě, v prvním patře věžáku, čistil si zuby v koupelně, když udeřila bomba. Vzepřel se tlakové vlně, která ho odhodila na zeď a schoulil se pod umyvadlo. Když se zvednul, udělal krok a vypadl na ulici. Prošel jen s vymknutým kotníkem a menšími poraněními. Ptám se, jaký je osud těch, kteří si čistili zuby v dvanáctém patře?
Dnes v noci zničili ještě několik budov v ulici Knížete Miloše (Knjaza Miloša). V mém sousedství. Vypadá to, že malý blok, v němž je i náš dům, zůstane trčet na spáleništi starého Bělehradu, na spáleništi těch budov, které byly největšími architektonickými klenoty tohoto města. Jestli se nespletou a nerozmetají i náš blok.
Ptáš se mě na mé přítelkyně Albánky. Viosa a její rodina byli v prvních dnech války v Prištině. Mluvily jsme spolu každodenně. Potom její rodina odjela autem do Makedonie. Měli peníze a odešli včas, ještě jako »turisti«. (To znamená, že neskončili v některém z uprchlických táborů.) Jde o její dvě sestry, Pranveriji a Škendiji, matku, otce a dvě sestřiny dcery. Třetí Viosina sestra je v Anglii, a sestřin muž na specializaci ve Vídni. Viosa odešla do Makedonie v době silného bombardování Kosova. Volala mi den před svým odchodem. Byla vyděšená. Řekla mi, že Rugova byl zabit, že viděla, jak vojáci zabili Fehmi Aganija a jeho syny, že je vše ztraceno. Později se ukázalo, že to nebyla pravda. Prosila jsem ji, aby utekla. Křičela: «Jakže? Jakže?« Druhý den jsem dostala zprávu od přítelkyň z Makedonie, že je ve Skoplji, a pak v Tetovu. Měla auto a mobilní telefon. Na hraničním přechodu ji čekalo faxem poslané pozvání a pustili ji. Brzy potom odešla do USA a vzápětí do Anglie. Učinila několik prohlášení pro CNN a BBC. Bere se v nich za »albánskou věc« a souhlasí s intervencí NATO. Pod bombami NATO protrpěla všeho všudy jeden týden a naštěstí a k mé velké radosti neztratila nikoho ze svých blízkých. Ale nemohu pochopit, jak zapomněla, že já, moje děti, její bělehradské přítelkyně jsme cíly té intervence, a že může souhlasit s naším zabíjením.
V minulých osmi letech (ještě déle, ale beru za začátek únor 1992 a setkání v Benátkách) jsem velkou část své činnosti zaměřila směrem k mým přítelkyním Albánkám. Z Vídně jsem tahala semínka pro rodinné zahrádky, plné tašky léků, všechno pro ženské projekty. Na všech konferencích jsem vytvářela kontakty a přesvědčovala zahraniční kolegyně, aby podpořily ženské iniciativy na Kosovu. Viosa i její sestry přijížděly ke mně, bydlely u mě, dokončovala jsem za ně spousty administrativních prací. Myslela jsem si: když nemůžu mít vliv na oficiální politiku, mohu mít přítelkyně mezi Albánkami. Naše přátelství bylo pro mě vyjádřením odporu politice, která se praktikovala (úzkoprsá, autistická, neperspektivní). Na mezinárodních konferencích jsem nikdy neoponovala jejich stanoviskům. Chápala jsem, že mají právo na svou pravdu, i když mi bylo jasné, že jejich pravda nemůže vydržet sebemenší konfrontaci se skutečností.
Na večeři u Lee ve Vídni, po tiskové konferenci Amnesty International, Alisa Maliqui hovořila o obrovské bídě albánských obyvatel. Milá hostitelka ji poslouchala a dívala se na ni. Při dezertu jí řekla, že její střevíce jsou posledním módním hitem. Podívala se na moje boty, byly ze second handu. Žádného komentáře nebylo třeba. Kdo chtěl vidět, viděl. Byla jsem z malé nevládní organizace, měla jsem svůj hlas a své přesvědčení. Za mými albánskými kolegyněmi stál nacionální projekt. Protože nevěřím, že nacionální projekty mají emancipační potenciál, naopak vím, že vždycky ženy vracejí zpátky, nemohla jsem podporovat ničí »nacionální zájem«. Ostatně doba ukáže, že největší přímluvci nacionálních zájmů první opustí sladké sny a skončí u nějaké mezinárodní sinekury (výhodného zaměstnání v mezinárodních službách).
To, co si vezmu osobně jako poučení z celé té historie, je, že ženy i muži, kteří přivolávali bomby na moji zemi, nejsou mými přáteli. Dokud se mluví o opcích, všechny možnosti jsou legitimní, ale když nějakému projektu vydláždí cestu zločiny, tak ten projekt ztrácí legitimnost.
Dokud Viosa zapalovala svíčky, demonstrovala v Prištině, organizovala alternativní lékařskou ochranu pro ženy a děti, mohla jsem ji podporovat. Ale když začala vyvolávat různé varianty svého odchodu z Jugoslávie (odešla příjemnějším způsobem než většina Albánek a nesdílí jejich osud v uprchlických táborech prostě proto, že patří k privilegované společenské vrstvě) a podporovat bombardování, přestoupila hranici, kterou jako žena nemohu přijmout, znehodnotila roky našeho přátelství.
A vůbec s Viosou se pro mě otevřel problém vztahů k těm, kdo v době bombardování z Jugoslávie odešli a z druhé strany hranice pokračují v udělování rad nebo volají po další intervenci jako léku nebo prostředku k vystřízlivění. Je mi to líto. Je třeba sedět zde, celé noci nespat, naslouchat jakým směrem letí letadla NATO, bát se o lidi kolem sebe i o sebe, dělit se o strach, utrpení i naději, abys rozuměla válce, směru pohybu společnosti i jejím možnostem. Ten, kdo sedí v kotli zvaném Jugoslávie, nemůže bombardování pokládat za zasloužené. To si nezasloužil nikdo. Odplata nemůže být metodou upravování vztahů ve společnosti. Odplata je aktem zla. Ten, kdo tak činí, je zločinec. Proč stratégové tohoto bombardování a jejich podněcovatelé neřeknou jasně, jakou cenu podle jejich názoru musí zdejší lidi zaplatit, aby přestalo to trápení - kolik mrtvých, těžce raněných, kolik zničených materiálních hodnot jsou dostatečnou cenou. Včera byl zničen padesátý druhý most. Jaké poučení si z toho máme vzít? Všechny děti, které byly v porodnici té noci, kdy bylo bombardováno ministerstvo policie, zůstanou hluché. Dvacet dva hluchých miminek. Ještě je třeba?
Některé postavy se staly mou noční můrou. Tiskový mluvčí NATO Jamie Shea, s umělým úsměvem ve tváři ve mně vyvolává třesavku. Ptám se, co ten člověk prožil v dětství, když má na tváři takovou masku. Takové bláznivé úsměvy lidí, kteří se smějí tehdy, kdy by bylo třeba plakat, vidím ve všech emisích CNN, Skay news atd.
Je hezké, že pojedeš do Mantovy, a že navštívíš Veru. Mluvila jsem s ní včera večer. Měla pro mě krásnou novinku. Dostala stipendium. Polib ji za mě. Strašně se mi po ní stýská. Vytluč jí z hlavy i tu nejmenší myšlenku na to, že by mohla přijet sem. Ať alespoň jedno z mých dětí zůstane bez tohoto strašného traumatu.
Děkuji Bohu, že existuješ. Objímám tě. N.
 

Bělehrad, 17. května 1999

Milá Pavlo,
Nefunguji špatně. Znovu jsem získala pracovní kondici. To znamená, že celé dny pracuji a každý den je příliš krátký. Noční prostituce s bombama a protileteckou obranou se stala součástí »normálního života«. Nevím jak, ale člověk si zvykne na všechno.
Katastrofické scénáře, které šíří lidé, media i e-mailová pošta, už mě tolik neděsí. Vím, že možné jsou všechny a já je nemohu nijak ovlivnit. Dělám to, co mohu. Už třetí týden se scházíme, představitelé původně dvaceti, dnes už třiceti nevládních organizací v místnostech odborového svazu »Nezávislost«. Společně se obracíme na vládní orgány a prostřednictvím organizací, s nimiž spolupracujeme, se pokoušíme mít vliv na veřejné mínění ve světě. Aby lidé pochopili, že v Srbsku existuje demokratická alternativa, která není ani ve vládnoucích, ani v opozičních stranách, ale v nevládním sektoru. Vydáváme spousty energie na to, abychom formulovali naše stanoviska. Na jedné straně tu stojí očekávání ze světa, abychom potvrdili to, co zahraniční media říkají, že se děje na Kosovu, očekávají, že zřetelně odsoudíme režim kvůli etnickým čistkám. Dokonce od nás očekávají, že budeme v tom odsouzení ještě ostřejší než oni. Někteří z nás se domnívají, že jinak nemáme legitimitu. Skupina politicky zkušenějších, mezi nimi Zaga Golubović, sociolog Milan Nikolić (muž Sonje Liht, ředitelky Open Society Institutu) a já, jsme přesvědčeni, že militarismy je třeba odsuzovat všechny bez rozdílu, že exodus lidí z Kosova je třeba vidět v kontextu všeho, co se dělo, a že kromě militarismu zdejších jestřábů nesou na humanitární katastrofě svůj díl i albánští nacionalisté, kterým Američané pomáhají uskutečnit jejich dávný sen. Takže za bezkrevnými větami našeho prohlášení se skrývá celá naše bída. Navíc je třeba všechno formulovat tak, abychom tady přežili. Posílám ti text té výzvy. Nebuď z něj rozčarovaná. I k tomu napsat tak málo, jsme potřebovali dost odvahy.
Druhým naším trápením jsou lidé z třetího sektoru, kteří odešli do zahraničí, tam se jim rozvázal jazyk, a říkají často, co jim padne na paměť, aniž by brali ohled na to, jaké nám tím působí obtíže. Poslala jsem ti dopis, který jsem adresovala Sonji Biserko (předsedkyni jugoslávského helsinského výboru). Z něj můžeš pochopit o jaký druh těžkostí jde. Myslím si, že klíčové je zůstat tady a za konkretních okolností něco dělat. Tolik, kolik to jde. Knížka o Světlaně je už prakticky hotová. Vypadá skvěle. Jsem s ní velmi spokojená. Její část, tu o pronásledování osmi profesorů, jsem nechala přeložit. Týká se událostí, které jsou ve světě známé.
Doufám, že budeme mít možnost přijet na Brač. (Na mezinárodní seminář projektu Paměť žen.)
Objímám tě. N.
 

Vládám Jugoslávie, Srbska a Černé Hory

Parlamentům Jugoslávie, Srbska a Černé Hory
Už sedm týdnů trvá NATO agrese a nepřetržité útoky na Jugoslávii. Stovky tisíc Albánců z Kosova byly přinuceny opustit své domovy. Pod tunami bomb a projektilů nejdokonalejších technologií se naše země mění ve spáleniště, počet obětí na lidských životech roste ze dne na den. Téměř zničena je celá infrastruktura už tak dost zbídačelé jugoslávské společnosti, ničení hlavních dopravních tepen a mostů znemožňuje spojení jednotlivých částí země a přivádí nás do stále větší izolace od světa.
To jsou fakta, před nimiž se nesmí zavírat oči a klamat národ nereálnými optimistickými sliby. My z nevládních organizací jsme ostře odsoudili útok NATO na naši zemi. Ale státní orgány musí převzít politickou odpovědnost, reálně zhodnotit míru dosavadních ztrát a škod, a na tomto základě přijmout racionální rozhodnutí o dalších krocích.
Proto nevládní organizace požadují na vládách Jugoslávie, Srbska a Černé Hory, aby od obecných formulací o diplomatickém a mírovém řešení kosovského problému a války, vedené na území Jugoslávie, konkrétně a odpovědně přistoupily k řešení nastalé krize podle plánu, který bude založen na nutných kompromisech, tak, aby došlo ke sblížení stanovisek všech účastníků konfliktu. Nacházíme se ve válce s mnohonásobně silnějším protivníkem a nejsme v situaci, kdy bychom si mohli klást podmínky bez ústupků a kompromisů. Nelze dopustit, aby ve jménu údajných nacionálních zájmů trpělo všechno obyvatelstvo a celá společnost. Jugoslávská vláda musí vzít velice vážně v úvahu nejnovější iniciativy ministrů zahraničí zemí G7 a Ruska. Exstrémní stanoviska a radikalizace konfliktu nás přivedou jenom k ještě většímu strádání. Je poslední chvíle, aby z pozice politické reálnosti a moudrosti byla nalezena taková řešení, která jugoslávské společnosti a jejím národům umožní evropskou budoucnost. Ta je jediným nacionálním i státním zájmem Jugoslávie, Srbska a Černé Hory.
V Bělehradu, 10. května 1999

Při návratu z mé pracovní cesty do italské Mantovy jsem zajela do Benátek a navštívila N. dceru Vesnu, která tam od loňského podzimu studuje. Za pár měsíců zvládla italštinu natolik, že je zvána jako tlumočnice k různým manifestacím a shromážděním, na nichž Italové spontánně vyjadřují svůj záporný postoj k bombardování NATO. Ostatně z nejednoho okna starobylých benátských domů visí transparenty s hesly Stop WAR a znakem míru. V sobotu 22.5., kdy jsme se s Vesnou setkaly, se v Mestre konal veřejný dialog o balkánské krizi, kam byl mimo další osobnosti z oblasti kultury a médií pozván i bělehradský režisér Goran Paskaljević. Jeho poslední film s výstižným názvem Sud prachu na loňském Bienalle získal nejen cenu kritiky, ale především uznání mnoha diváků. Vesna měla tlumočit, a protože se s Goranem dobře znám ještě od dob jeho studií na pražské FAMU, jela jsem na diskuzi s ní. Teprve na místě, ve velké hale továrny Petrochemia, jsme zjistily, že se jedná o ohromnou akci, organizovanou syndikátem Cgil. Víc jak pět set lidí téměř čtyři hodiny pozorně naslouchalo názorům italských a jugoslávských publicistů a novinářů (mezi nimiž byla např. i ředitelka italské televizní stanice RAI 3 Lucia Annunziata nebo profesor Predrag Matvejević, analytik Corriera della Serra), emotivnímu vystoupení populárního herce Moni Ovadii i vyznání Gorana Paskaljeviće, který přijel z Paříže, kde nyní žije. Řekl mimo jiné "Jako člověk se stydím za to, co část mého národa dělá na Kosovu, ale ptám se, zda se někdo z politiků stydí za to, co dělají srbskému národu... Bomby padají na demokracii, která je teď v Srbsku na té nejnižší tečce. Každý, kdo myslí jinak než režim, je zrádce a to je ideální situace pro ještě horší diktaturu a teror než dosud."
Zbytek večera jsme s Vesnou strávily diskuzí o nebezpečí izolace lidí, kteří se nacházejí uprostřed válečného kruhu. Ve válce se všechno zjednodušuje na černobílé vidění: náš, váš, přítel, zrádce... Byť jen na základě krátkých telefonických rozhovorů začíná Vesna silně pociťovat bariéru mezi sebou, která je mimo a těmi, kteří jsou uvnitř. Shodly jsme se, že je třeba se ze všech sil snažit o to, aby obyčejní lidé v Jugoslávii a tím spíše lidé z opozice neměli pocit, že zůstali sami - sami proti Miloševićovi a jeho režimu, sami proti NATO a jeho bombám. Ještě víc mě v tomto přesvědčení utvrdil telefonický rozhovor s N. po mém návratu do Prahy. (N. se v minulých dnech přestěhovala zpět do svého bytu v centru města, přestože je i nadále silně bombardováno. Ale v mnohaposchoďových sídlištních domech se bez vody a elektřiny nedá žít, už jen kvůli strašnému zápachu.) Když jsem jí nadšeně líčila, jak je veřejné mínění v Itálii jednoznačně pro okamžité zastavení války, jak shromáždění v Mestre končilo Goranovou výzvou k minutě ticha za všechny nevinné oběti této války, řekla mi se značnou skepsí a únavou v hlase: "Veřejné mínění bylo také proti válce ve Vietnamu a víš, jak dlouho trvala." Nestačila jsem jí už nic dalšího říct a dodat jí trochu optimismu. Přerušil nás další výpadek proudu v celém Bělehradu.
Pavla Frýdlová
 

Bělehrad, 24. května 1999

Milá Pavlo,
Potěšily mě tvoje zprávy o Vesně. Z tvých úst znělo přesvědčivě, že je v pořádku, že si v Benátkách umí poradit. Jsem hrdá, že mám takovou dceru. Představila jsem si ji, něžnou, křehkou, malou, jak tlumočí v tovární hale. I nadále mám strach, jestli to všechno ve svých 21 letech vydrží. Od tebe jsem vlastně získala první informace o Gianovi. Byla jsem zvědavá, jak kluk mé nejdražší vypadá. Z telefonátů s ní vím, že je něžný, a že je pro ni velkou emotivní oporou. Ona je velmi silná. Její duševní síla nějak nejde dohromady s její křehkým tělem. Dělala jsem si velké starosti, jestli tam bude mít někoho, kdo ji podrží, když bude vyčerpaná. V Bělehradu jsem to byla já s Izou a její přátelé a přítelkyně. Sabina, Željko, Nataša, Makica, Vedran, Nebojša se stále vyptávají a chodí k nám, i když uběhlo mnoho měsíců, od doby, kdy odjela. Željko si už vyřídil dokumenty a bude ve studiu sochařství pokračovat v Itálii, i Sabina a Nebojša jsou někde na půl cesty ve vyřizování svých studií medicíny v cizině. Nejlepší děti z této země odcházejí. Je otázkou, zda se vůbec někdy budou chtít vrátit? Cítím strašný smutek, když na tom pomyslím.
Vera večer jsem věděla, že se vylekáš, když se náš rozhovor nenávratně přerušil. Můj telefon je se záznamníkem, a aby fungoval, musí mít proud. Během našeho rozhovoru byla zasažena termoelektrárna Kostolac a celé Srbsko zůstalo bez elektřiny. Zvykni si na to, to je u nás teď na každodenním pořádku. Už celé dny nemáme elektřinu a vodu. Když není obojí, říká se »dvakrát nazí«. Napřed shazovali grafitové bomby, elektrárny a vedení se opravily. Věděli jsme, proud není, ale bude alespoň někdy. Ale teď shazují na elektrárny i ničivé bomby, takže proud a tím pádem i voda se stanou naším problémem na dlouhou dobu. Vodárny pracují jenom na sedm procent své kapacity. Ani nemocnice už nemají vodu. Jsou zásobovány z cisteren. Občané chodí pro užitkovou vodu k řekám, a ti, kteří mají peníze si zatím kupují stolní vodu v lahvích. Město je příliš komplikovaný organismus na to, aby mohl fungovat bez proudu a vody. Jednoduše řečeno se nedá žít, a to jsou teprve tři dny, co ničí elektrárny.
Dnes jsme s Izou koupily na šeky (samozřejmě nepokryté) sporák na dříví. Těžko jsme ho sehnaly a byl neuvěřitelně drahý (3650 dinárů - skoro 400 marek). Prodejny jsou prázdné. Mnozí si vzpomněli dříve než my. Sedmimílovými kroky se vracíme k životu našich babiček. Naštěstí má náš dům komíny. Ale celý Nový Bělehrad prostě žádné komíny nemá, takže tam nelze nainstalovat sporák na dřevo, a zničená je i teplárna, všichni jsou bez proudu...do zimy to opravit nejde. Nepřipouštím si myšlenky na to, co všechno nás čeká. Všechno je tak beznadějné. Při našem shánění sporáku jsme zažily i směšné scény. Iza věděla, že se sporák na dříví jmenuje »smederevac«. Ptala se v obchodě »Máte smederevac« a prodavač jí odpověděl »ne, ale máme vranjanac«. Teprve v tu chvíli pochopila, že název toho sporáku je podle města, kde se vyrábí (»smederevac« se vyrábí ve Smederevu, a »vranjanac« ve Vranju) a začala se smát, a prodavač se skoro naštval, protože si myslel, že se směje jemu. Takže jsme tedy koupily »smederevac« z Vranja. Už jsme předělaly kuchyň, přetáhly jsme mé miláčky (N. před časem koupila na blešáku několik kusů starého selského nábytku a celé měsíce je pečlivě restaurovala), zbývá jenom najít zazděnou díru do komína, sehnat kouřové roury a všechno to nainstalovat. Vyprázdnily jsme spíž, a dáme do ni dříví, protože se obě bojíme chodit do sklepa, kde je plno krys. Všechno je to práce na několik dní. Náš život je najednou plný neuvěřitelných zvratů a vzrušení. Kdyby byl na obzoru konec toho všeho, a kdybychom se nebáli ekologické katastrofy a vůbec katastrofického konce, byla by to zkušenost, která dává životu nový rozměr. Z této perspektivy jsou obyčejné každodenní věci, které přijímáme, jako by tu byly odjakživa a pokládáme je za zcela normální, skutečnými hodnotami.
Vzpomínáš si, že jsem ti psala o podivných blescích bez hřmění a dělala si legraci, že asi brzy uvidíme Marťany. Moje milá, bohužel je to tak, že nad našimi hlavami jsou prováděny nějaké pokusy, ještě nevím jaké, ale všichni mluví o horizontálních blescích, o zbraních, které ničí živé organismy po dlouhé době a nepoškozují budovy, o laserových paprscích. Vypadají jako svazky červeného a oranžového světla, které párají nebe a pak míří k zemi. Stává se, že se spojí dohromady nebo že jeden a druhý svazek jdou paralelně vedle sebe. Takové blesky nelze v přírodě vidět. V okolí Bělehradu před pár dny padaly kroupy velikosti lidské pěsti a potloukly všechno, co bylo v celém kraji zaseto a zasázeno, byly zničeny i střechy domů. Kroupy bývaly za mého života samozřejmě i dřív, ale takovéhle nikdy.
Jahody a třešně, stejně tak jako zeleninu, vůbec nejíme. Někteří lidé je jedí, ale myslím si, že je to šílenost. Jenomže tenhle druh ochrany nestačí. Polykáme nějaké vitamíny, jíme fazole, dokud jsou, konzervy, rýži. Pokud je to možné, snažíme se nekupovat kontaminované potraviny. Jenomže většina obyvatel si není vědoma znečištění, a media je na to neupozorňují. Jsou potraviny, které jíme, aniž bychom věděli, zda jsou kontaminované a do jaké míry. Chléb přivážejí hlavně z Pančeva a tam vyletěla do vzduchu dusíkárna, petrochemie, rafinérie...A tobě nemusím vysvětlovat, že jídlo bez chleba si tu nikdo neumí představit.
Jsem si jistá, že to znečištění ovzduší se ne týká jenom nás, že postihne i okolní země. Vítr a voda neznají hranice. Jenomže i metody, které jsou na nás používány s cílem dovést obyvatelstvo k »novému světovému pořádku« taky neznají hranice. Dnes tady, zítra v nějaké jiné zemi. Otázka »hranic« mě mučí po celou dobu války. Hranice jsou stále posunovány. Napřed mířili na budovy armády a policie, pak na budovy vlády a politických stran, potom na budovy médií, pak na výrobní zařízení (napřed zbraní, ale brzy i všeho ostatního), potom na elektrárny, teplárny, vodárny, nemocnice, domy... bez konce. Jeden den je to incident, a druhý den je z incidentu už pravidlo. A nikdo už nežasne, co se to děje. Takže teď už házejí bomby na všechny, co je napadne a my víme, že neexistuje žádné jisté místo, a že nás asi může zachránit jen bůh. A na to všechno si zvykáme stejnou rychlostí, s jakou se to děje. Možná si pomyslíš, že jsem »zcvokla«. Ještě ne. Ale dívám se na lidi, kteří už mají reaktivní psychotické stavy, a přitom byli do včerejška normální a vůbec by mě nenapadlo, že by mohli takhle reagovat. Já se všemu ještě vzpírám. Píšu, pracuji, sestavuji bibliografii ke knížce, chodím na schůzky, navštěvuji přátele... Dokdy?
Zítra jedu do Řecka na osmou konferenci žen Středozemí. Pozvala nás Margareta Papandreu. Vesna Litrić je zakladatelkou té Asociace žen mediteranského regionu. Uvidím se s přítelkyněmi. To je pro mě důležité, ale mám špatné svědomí vůči Ize i Danovi a samozřejmě vůči mým starým rodičům. Všechny je nechávám v tomhle peklu. Netrpělivě budu čekat, až se vrátím. Solidárnost mezi námi, kteří tohle všechno trpíme, je větší než bývá zvykem. Napíšu ti z Athén.
Markovi, mému malému blíženci, přeji všechno nejlepší k narozeninám. Objímá vás N.
 

Atheny, 27. května 1999

Milá Pavlo,
Čekám, až začne první zasedání konference: "Životní prostředí v oblasti Středozemí z ženské perspektivy". Cílem konference je ochránit životní prostředí v oblasti Středozemí před znečištěním atd. Někdy bych přes takhle formulované cíle prošla jako přes něco, co se rozumí samo sebou. Dnes vím, že se jedná o utopický projekt, jeden z těch, o nichž jsem během války byla nucena pochopit, že pro můj život neplatí. V jakém životním prostředí budeme po všech těch bombách žít? Už teď pociťuji následky toho, co jsem za minulé dva měsíce prožila - mám bolesti v ledvinách, velmi rychle se unavím, panicky reaguji na zvuky, nemohu spát. Pro mě bylo znečištění životního prostředí tak velké, že mi není pomoci. Po zbytek života budu žít pod dojmem té hrůzy a strachu o Isidoru a Danila, kteří sotva začali žít a už jsou před hromadou zábran. Z Bělehradu jsem odjížděla nerada. Bombardování zesilovalo. Nechávala jsem tam děti a staré rodiče a odjížděla do světa, na který oni nemají právo. Jeli jsme autobusem, přes jediný zbylý most přes Dunaj, směrem na Pančevo. Kdo ví, bude-li za týden při mém návratu, ještě stát. Jeli jsme malými silničkami, jakými jsem ještě nikdy nejela, projížděli jsme krásnými vesnicemi ve Vojvodině. Vesnické návsi hyzdí bunkry vybudované z pytlů s pískem. Na první zastávce byl ucpaný ženský WC. My tři jsme šly na mužský, kde byl jenom řidič autobusu. Z Jugoslávie vyjíždějí jenom ženy a děti. Jeden chlapec cestuje sám. Za hranicí ho řidič předá příbuzným. V autobusu jsou kromě něj jen dva muži. Jen jeden z nich je mladší než 60 let. Neptám se, jak jak se mu podařilo získat povolení k výjezdu. Muži se stali rukojmími našeho patriarchálního režimu, zadaných mužských rolí.
V Budapešti mě na autobusové stanici vítá Vesnina přítelkyně Jelena. Kolonie jugoslávských uprchlíků je dobře informovaná. Dověděla se, že přijedu. Jelena je velmi nadaná dívka. Ukončila filologické gymnázium, je už ve třetím ročníku studií japonologie. Utekla z Bělehradu na poslední chvíli, spolu s přítelem, který požádal v Maďarsku o politický azyl. Přijel za nimi i její čtrnáctiletý bratr. Jelenin zvonivý smích, kterého býval plný byt, když k nám přišla, zmizel. Řekla mi: "Mám jen sedmdesát marek. Nevím, jak je uživím." Na své sny o profesi musela zapomenout. Přemýšlí jen o tom, jak zachránit a dostat ven druhého bratra, který podléhá vojenské povinnosti a jak uživit mladšího brášku i svého přítele. Z nezávislé veselé dívky se přes noc stala matka živitelka. Ptá se mě, co si myslím o tom, že by založila v Budapešti projekt na hlídání dětí uprchlíků. Je jí líto dětí, které pološílení rodiče tahají z jednoho úřadu do druhého, od jednoho okénka ke druhému. Američanky najaly několik bytů. Naše ženy obcházejí jejich organizace a očekávají pomoc "po kapkách". Od téhle pomoci závisí jak a jak dlouho přežijí emigraci.
Až do Athén jsem nemohla potlačit bolest hlavy. Už jsem zase v tom kruhu: Polykám aspiriny, abych zmírnila bolest hlavy, pak si beru uroantiseptika, abych sanovala jejich vliv na ledviny. Kdybych alespoň mohla spát!
Konference je ohromná. Všechno se mi jeví jako z nějakého jiného světa, který se velkou rychlostí přibližuje mým chmurám zlým nočním snům, jenom neví, kam se vydal, ani jak je to bolestivé.
Objímá tě N.
 

Athény, 30. května 1999

Milá Pavlo,
Je ráno. Sbírám na slunci sílu na návrat domů. CNN informuje o zintenzivnění akcí. Ukazují nuklearní reaktor ve Vinči. Obraz doprovázejí nějaké mlhavé řeči. Podle všeho mířili i na Vinču. Reaktor už není v chodu patnáct let, ale má aktivní jádro a uvnitř komplexu je pohřben nukleární odpad. NATO-vci se rozhodli, že nás zničí. To není moje paranoia, ale fakta. Bombardovali Barič, Pančevo, Vinču... horší už to nemůže být. Opet běží srbsko-albánská historie. Albánky z Albánie se včera nechtěly zúčastnit mírové demonstrace kvůli heslu "Stop bombardování", které převládalo. Jejich vyprávění o těžké situaci uprchlíků nebudí velký zájem, a důkazy, které by doložily etnické čistky, jsou velice anemické. Albánky se dostaly do vroucího kotle, bez předchozí práce v ženských skupinách, v nichž ženy s feministickou a pacifistickou zkušeností velice rychle uvádějí řadu faktů. To, že mají organizaci WILPF, neznamená nic moc, protože samy nevěří jiným možnostem než těm, jaké využívají muži. Mám strach, že Albánky z Kosova dopadnou v našem balkánském kotli nejhůř. Odešly ze země. Rozehnaly je. Makedonie, Albánie i Bosna koukají, jak se jich zbavit. Kosovo je pro ně den ze dne stále nedostupnější. Tam dopadají radioktivní bomby ve velkém. Bude to najznečištěnější část Evropy. A nikomu nebude potřebné. Největší světová síla si vylije svoji zlost, vyzkouší nové zbraně a nechá tam lidi dlouho a beznadějně umírat. Smutně poslouchám z jaké pozice Albánky mluví. Škemrají, žadoní, uznávají prváo silnějšího, kloní se na jeho stranu...
Demonstrovala i Margarita Papandreu. Je skvělá. Ani její americký původ, ani syn, ministr zahraničí Řecka, nic ji nezastaví. Vystoupila s levicovým feministickým projevem.
Většina žen na konferenci má za sebou zkušenost války (ženy z Palestiny, Izraele, Libanon, Kypru, Alžíru, Maroka...). Jejich pozice jsou velice uvědomělé. Všechny bez rozdílu vidí nepřítele v americké síle. I když se konfrontují mezi sebou, dveře pro dialog zůstávají stále otevřené. A v tom je naděje, v tom, že pro ženy je život, pokračování života, důležitější než moc.
Pořád vidím Isidořiny slzy při našem rozloučení. Je si plně vědoma nebezpečí všeho, co se nám děje. Choudila se mi do náručí a ptala se, zda po tom všem bude moci mít dítě. Mlčela jsem. Mám strach, že nebude smět, protože už má v těle příliš mnoho radioaktivních látek na to, aby její organismus dal život zdravému dítěti. Kolikrát se budu ještě s tou hrůzou muset vyrovnávat.
Pozítří se v Budapešti pokusím vyzvednout chorvatská víza, abychom mohly obě dvě na Brač. Udělalo by jí dobře sedm dní pauzy, ven z bělehradského pekla. Vidím to na sobě, jak sbírám sílu, abych mohla pokračovat.
Milá Pavla, nechala jsem přeložit čtyřicet stránek Světlanina vyprávění pro náš seminář na Brači. To je ta část, kde mluví o vyhazování osmi profesorů z filosofické fakulty. Myslím, že ta část dost výmluvně vypovídá o socialismu. Je to i centrální část jejího života, a příběh o osmi profesorech je dostatečně známý na to, aby zahraniční čtenářky věděly, o čem je řeč.
Světlana Knjazev píše krásné povídky o zvířatech, a taky pohádky. Několik z nich chci otisknout ve "Feministických sešitech". Začala jsem připravovat nové číslo. Otevřely jsme rubriku "ženské historie". V každém čísle chceme otisknout dva nebo tři ženské příběhy. Do příštího čísla asi zařadím osudy podunajských Němek. Zlost a pomsta Němců v této válce budou srozumitelnější. Zdá se mi, že jedna z důležitých otázek při našich rozhovorech by byla ta (a Světlana na ni precizně odpovídá) o etickém kodexu, v němž je žena vychovaná, abychom mohly porovnat, co si ženy nesou do života s sebou jako zavazadlo. Dominantní modely měly vždy i svoje varianty a podvarianty. Překvapilo mě, jak z etického kodexu vojenského stavu vychází i mnoho pozitivního. Otevřenost ke zkušenosti žen nabízí materiál k porozumění.
Objímá tě N.
 

Athény, 31. května 1999

Milá Pavlo,
Využívám poslední hodiny v Athénách, abych vstřebala teplo tohoto města a uchovala si ve vzpomínkách pohled na Akropoli. Z terasy hotelu Astor ji mám jako na podnosu. Vyšplhala jsem se na ni dvakrát a osahala si mramor Pantheonu a Erechtheionu. Před třiceti lety mi profesor Lazar Trifunović, jeden z nejlepších historiků umění (jeho eseje o moderním umění pokládám za lepší než eseje Herberta Reada) řekl: "Akropole. Zavřete oči a vykročte." Samozřejmě, věděla jsem o Akropoli milion detailů. Teď jsem otevřela oči a vykročila, nevěříc sama sobě, že jsem tady. Spolu se studentkou filosofie Milicou Minić jsme zaimprovizovaly jednu Sokratovu rozpravu na vyhlazeném kamení před Parthenonem. Bylo to krásné jako v nějakém dávném studentském snu. Athény jsou snem každého filosofa. Vlastně jsem ti neřekla, že jsem tu poprvé. Ve feminismu se mi za těch nejpodivnějších okolností uskutečňovaly sny. Viděla jsem tolik měst, potkala vynikající ženy, ochutnala neobvyklá jídla a pití, radovala jsem se místům, která jsem podrobně znala z knih. A tak teď uprostřed bombardování Bělehradu sedím naproti Parthenonu u šálku řecké kávy. Můj život je čistý surrealismus, a já si v surrealismu libuji. Možná mi vzpomínka na tento pohled pomůže vydržet ztuchlinu sklepa našeho domu. Margaretha Papandreu mi řekla, že si myslí, že nemáme šanci se vyhnout pozemní intervenci. Pro Bělehrad to znamená, že bude mít zkušenost obleženého města. Budou město ostřelovat dělostřeleckými zbraněmi? Jak dlouho to bude trvat? Co po tom všem udělají s civilisty? Budeme vůbec ješte civilisty?
Musím dostat ven ze země Izidoru a Mišu. Nechci, aby zažívali ta traumata. Rodiče a Danilovu babičku odvezu na vesnici. Nakoupím jim jídla, kolik budu moci. Je to možná menší riziko než ve městě. Na vesnici se dá žít bez elektřiny a vodovodu. Zůstanu s Danem. Snad přežijeme. Nechci odejít z Bělehradu. Dlouho jsem to město neměla ráda. Mnohem bližší mi byla malá města, v nichž jsem žila - Crnomelj, Mostar, Djakovo, Mataruška Banja. V průběhu téhle války jsem poprvé pochopila, že mám Bělehrad ráda, že jsem mu odpustila posměch spolužáků nad mým rozdílným dialektem. Rány Bělehradu mě bolí, před zničenými budovami cítím trýzeň. Nemyslím si, že město je třeba bránit zabíjením těch, kteří nás napadají. Město musí přežít i bombardování i obléhání, a přežije proto, že ho má spousty lidí rádo, že v něm zůstanou i zítra, a až bude po všem, budou v něm obnovovat život.
Lidi jsou podivné bytosti. Víš, nemohu si vybavit pocity, které mám, když po hluku letadla čekáš na zvuk shozené bomby - kam padly, co zničily, kdo zahynul, kdo z přátel žije blízko. Ten strach, bezmoc a hněv jsou daleko ode mne, i když vím, že za dva dny opět budou mojí realitou. Pokouším se najít přesná slova pro to, co se mi děje, zatímco čekám, kam shodí bomby. Nevím, proč se mi stále v hlavě motá slovo "prostituce". Vypadá to tak, že vyvolává stav donucení, nedovoleného, násilného. NATO nás každou noc znásilňuje. Ve dne žijeme "jako celý normální svět", a pod pláštěm noci zažíváme pocity, o nichž se stydíme mluvit. Intenzitu strachu, který se vynoří na zvuk sirény, ohlašující počátek bombardování, můžeš poměřit nucením k čurání a kakání. Všichni letí na WC, zatarasí dveře. Svědčí to o vnitřní panice. A je nám nepříjemné o tom mluvit.
Milá Pavlo, obrátila jsem šálek se ssedlinou kávy dnem vzhůru. Ráda si prohlížím obrazce lógru, tak jak mě naučila moje chůva Dusana, která z nich věštila budoucnost. Dnes mi šálek říká, že útrapy z mého domu odcházejí. Podoba Večernice ohlašuje dobrou náladu a zdraví v rodině. Ještě tu mám nějaký trojúhelníkovitý podstavec s koňskou hlavou na jednom rohu, což by mohlo znamenat, že se mi podaří ty dva dostat ven.
Nenapsala jsem ti, jak probíhala diskuse o závěrečném prohlášení. Jak si jistě umíš představit, na ženských konferencích se vždy nejvíc obávám osobní konfrontace žen, které zastávají a hájí pozice svých mužů.
Myslím, že to bylo v roce 1994 v Ženevě. Byly jsme nepřipravené na sled událostí. WILPF, vlastně Edith Balentein dala dohromady ženy ze všech republik bývalé Jugoslávie s úmyslem ideou, abychom vytvořily dokument, který se bude lišit od toho, vytvořeného muži z vládních struktur. Probíhaly přípravy k Daytonské dohodě. Když byl před nás na stůl položen papír s mužským návrhem (které území připadne kterému státu; bude-li uvedena zmínka o Krajině, Sandžaku, Kosovu zvlášť nebo jako o částech Chorvatska a Jugoslávie; atd), nedovedeš si představit, jaké míry dosáhly státotvorné vášně žen. Měly jsme horší střet než ten, při němž se střetli muži. Byly mezi námi i političky (Vesna Pešić a Světlana Knjazeva). Celá feministická solidarita se vypařila během první hodiny diskuse. Z Bosny se zúčastnily nějaké úplně mladičké dívky. Nebylo jim víc jak dvacet let. Neměly za sebou naši společnou historii boje za ženská práva. Bylo jim mezi rozvášněnými ženami hrozně. Dívky z Bosny došly k závěru, že si nepřejí, aby se srbsko-chorvatské vztahy lámaly přes jejich hlavy a odešly na nákupy. Spolu s Věrou jsme potom plakaly v jednom parku. Dostala jsem alergii. Po celém těle i po obličeji jsem se osypala, takže mě z letiště v Oslu (kam jsem odletěla na další setkání žen z bývalé Jugoslávie) odvezli přímo do nemocnice. To byla jedna z mých nejhorších zkušeností. Více méně se stejnou skupinou žen jsem diskutovala i v Oslu, ale tam se nás organizátorky ptaly, jak chceme diskutovat a jednoduše nás nechaly si vyměňovat zkušenosti. Ani to nebylo bezbolestné. Djurdja Knežević ze Záhřebu (vede teď Ženskou infoteku) celou tu dobu, co mluvila o Miloševićovi, držela ruku napřaženou na mě. Přitom jsem věděla, že navštěvovala chorvatské vojáky na frontě. (Ve vídeňském Caritasu jsem mezi Marioninými fotkami narazila na fotku, na níž Djurdja sedí v baráku nějaké vojenské jednotky pod chorvatským erbem a vlajkou), zatímco já jsem na bělehradských ulicích byla vystavena hněvu našich srbských nacionalistů za to, že protestuji proti válce. To vědomí mi dávalo sílu a klid vůbec na její chování nereagovat. Bylo mi jasné, že jako příslušnice nejpočetnějšího národa v bývalé Jugoslávii mám zodpovědnost vydržet kousavé poznámky ostatních o moci a nést i díl odpovědnosti.
Včerejší diskuse byla ještě těžší. Albánky (z Albánie, naše kolegyně z Kosova se bohužel konference nezúčastnily) už den předtím prohlásily, že nechtějí protestovat pod heslem "stop bombing". Sál se velice rychle rozdělil, samozřejmě podle národností. K Albánkám se přidala Kanaďanka, dvě ženy z Izraele, Francouzka Solange, která pronesla větu: "Bomby jsou odpovědí na etnické čištění." Řekla jsem jí: "Bomby nemohou být odpovědí na nic. A ty jsi přece pacifistka, Solange." Vzpamatovala se a potom se omlouvala, ale válečná vášeň je zcela reálnou i mezi ženami. Věra vysvětlovala, že my nemůžeme veřejně odsoudit Miloševićův režim, protože by to podle platných zákonů odejít do vězení. Na to Palestinka řekla: "Ta, která bojuje proti válce, musí být připravena odejít do vězení." Myslím si, že je hloupé jít do vězení kvůli rezoluci jedné malé ženské sítě, kvůli textu, na nějž sotva kdo obrátí svou pozornost, a který nic nezmění v životě byť jediného člověka. Když už to musí být, tak bych věznění přijala jako výměnu za něčí život, ale za papír je to hloupé.
Zasedání řídila Nineta z Kypru. Předchozí den řekla: "Clinton prohlásil, že následující problém, kterému se USA a NATO bude věnovat, je Kypr." Nineta se ptala Albánek: "Řekněte jasně, zda souhlasíte s intervencí NATO? Myslíte si, že je správné, aby 679 letadel za jediný den bombardovalo lidi v Jugoslávii? Je Kosovo součástí Jugoslávie nebo Albánie?" Mlčely. Dopisovatelka New York Times, která se konference účastnila jako zástupkyně nevládní organizace izraelských žen, požadovala, abychom nezaujímaly politická stanoviska, protože nevládní organizace se nezabývají politikou. Ona, která se zabývá politikou, se pokoušela ženy neutralizovat.
Nakonec byla přijata reoluce s odsouzením bombardování NATO, militaristických metod řešení problémů i etnických čistek.
To, co mě nejvíc zabolelo, je dělení, které doprovází náboženskou sounáležitost. Srbky mohou počítat s tím, že je podpoří Bulharky, Makedonky, Řekyně, ženy z Kypru. To, co je společné všem těm zemím, je převládající pravoslaví. Přitom většina těch žen jsou ateistky, ale když se rozhodují mezi potencionálními stoupenkyněmi islámu a pravoslaví, dají přednost pravoslaví. Ať to vezmeš odkudkoliv backlash.
Objímá tě N.
 

Bělehrad, 4. června 1999

Milá Pavlo,
Noc před návratem z Budapešti do Bělehradu (všechny cesty do Bělehradu vedou přes Budapešt nebo Sofii) jsem v hotelu zachytila na kanálu jedné francouzske televizní stanice rozhovor s Joschkou Fischerem. Vlastně mě nejvíc ze všech v téhle válce nepříjemně překvapil - od pacifisty do válečného jestřába. Jeho tón se lišil od vyjádření, která slýchám poslední dva měsíce. Pocítila jsem, že existuje naděje na ukončení bombardování. Protože jsem nenapravitelná optimistka, chytila jsem se toho stébla. Dnes večer se mi zdá, že je možné, aby to přestalo. NATO nás celý den nenchá na pokoji. Čtyři, pravda krátké, poplachy během dne, ale řekla bych, že už to není nic překvapivého. Opět bombardují Batajnicu, letadla probíjejí zvukovou bariréru, zase to samé.
Po návratu do Bělehradu jsem pochopila, jak moc pro mě znamenalo, že jsem se na několik dní dostala ven. Cítím, že mám plno energije, a že ji mohu dávat lidem kolem sebe. Abys mohla dávat, musíš mít. Svět potřebuje spokojené lidi. Takoví lidé ho mohou měnit k lepšímu. Moji rodiče se na mě dívali a poslouchali, jako bych přišla z jiného světa. Lidé se tady cítí strašně izolovaně, opuštěně. Každé dobré slovo z vnějšího světa se jim zdá být důležité.
Zavolala jsem Svence do Nového Sadu. Nezdá se mi v pořádku. Uzavřela se doma. Nepodařilo se mi ji donutit k rozhodnutí, aby jela na seminář na Brač spolu s námi. Uvedla mi stovku důvodů proti. Ve skutečnosti ji všechno ... Po celou dobu bombardování zůstala v Novém Sadu, a tam nebylo dne bez náletů. Bojí se, aby se jí nevymkly i poslední opěrné body. Děkan jim vyhrožuje. Podepsal už dvacet výpovědí lidem, kteří během války odešli do ciziny. Svenka má před penzí, ale říká: "Nechci odejít do penez takovým způsobem." Ještě ke všemu její bývalý muž a otec její starší dcery, musel jít nečekaně na operaci, a to ji také zneklidnilo. Přesto se zájmem sleduje přípravy na seminář. Domluvily jsme se, že vezmu s sebou i texty jejích interview.
Isidora i já se upřímně těšíme setkání na Brači. Už jsem připravila hromadu knih, které vezmu s sebou pro vás. I když jsem si šíleně přála, aby bombardování přestalo, teď, když se to stává skutečností, cítím prázdnotu. Tolik nesmyslného ničení. Nevím, co se touhle válkou dosáhlo. Zda tím vším, čím jsme prošli, je někomu lépe. Jak je to teď s právy Albánců. Jejich cíl, ten, pro nějž byli připraveni na všechny útrapy tohoto světa - nezávislé Kosovo - se neuskutečnil. Prázdné nacionalistické sny. Věděla jsem, že svět na ten sen nepřistoupí. Znamenalo by to příliš velký precedens. Zároveň by to byla motivace pro ostatní snílky (Basky, Iry), aby byli vytrvalí. Prakticky by samostatnost Kosova znamenala, že je třeba zaplatiti daň krví a realizovat nacionalistický sen. Nezbývá než aby Srbové a Albánci potom všem hledali společný jazyk a způsoby soužití. To mohli i před tím vším. Ale historie nikoho nic nenaučila. Děkuj bohu, že patříš k národu a žiješ v zemi, kde se vždy pokládalo za lepší trpět druhé než se s nimi prát.
Chtěla bych věřit, že všechno, co NATO a Američani na Kosovo vyklopili, není tak strašné, jak se mi dnes zdá. Tuny projektilů, radioaktivní hlavice (doba rozpadu milion let), kazetové bomby, miny - ještě dlouho se tam bude umírat.
Dívám se po sousedech a nejbližších. Všichni jsou ochotni zapomenout ta dva měsíce utrpení. Jenom ať přestane. Nikdo se už neptá, proč to vůbec začalo. Tak se historie opakuje.
Objímá tě Naděžda. Na shledanou na Brači.